Převážně filmové Prague Proms plnily sály

Praha, Smetanova síň, Trojský zámek, České muzeum hudby, jazzové kluby. Třetí ročník bývá u nových festivalů dost rozhodující. Stále ještě dětské krůčky, ale již by se mělo ukazovat, jaké dítě asi bude… Nejinak tomu bylo u letního hudebního festivalu Prague Proms, kterému dali za úkol agilní organizátoři z Českého národního symfonického orchestru a jeho agentury návštěvníkům Prahy nabízet převážně lehčí repertoár na takové skvělé úrovni, jak to dělají londýnské BBC Proms.

A těm 15 koncertům (jeden v Kutné Hoře), jež se konaly mezi 10. a 29. 7. v horké letní červencové Praze, se to skutečně podařilo. I proto, že celý projekt byl letos zaštítěn opět jménem Libora Peška, nového šéfdirigenta ČNSO, a samozřejmě finanční podporou několika sponzorů. To přineslo – jak to u podobných přehlídek bývá (viz MFF Karlovy Vary) – sice větší výskyt večírků a podobných akcí po koncertech jen pro zvané, ale ani běžné publikum, které se dostavilo ve velkém počtu, nepřišlo zkrátka. Za většinou hlavních koncertů totiž následovalo ještě Jazzové dohráno přímo v Obecním domě s nezbytnou nabídkou šampaňského.

Hlavní je ale přece jenom hudební nabídka a ta v mnoha případech byla šampaňskému podobná svou třpytností, šumivostí i kvalitou. V ní převládala letos filmová hudba, jazz a z jazzu vycházející hudba. Nicméně festival začal operním koncertem, kdy naše sopranistka Eva Urbanová za doprovodu Českého národního symfonického orchestru bravurně přednesla árie z Verdiho oper, tedy role, které na jevišti skoro nedostává šanci předvést. A vyprodaná Smetanova síň žasla, s jakým přehledem a bravurou se s přetěžkými áriemi vyrovnala a ještě místo tradiční české ukázky uzavřela přídavkem z Dona Carlose. Dirigent večera Marcello Rota, řídil i následující dva orchestrální koncerty. V prvním, nazvaným Zvířata na pódiu, inspirovaným zvířecími tématy, zařadil do programu i filmové skladby svého bratrance Nino Roty (Gepard), Václava Trojana (Císařův slavík) či Webberovy Cats. Vrcholem byl ale program Holywoodské noci – tam Rota osvědčil i smysl pro show a vedle dirigentské funkce byl i režisérem večera. Režijní židlička na pódiu a k pobavení publika i procházející se „panter“ v uličce sálu při Manciniho proslulé melodii z Růžového pantera jako nezbytné rekvizity večera rozesmály diváky. ČNSO má tuto hudbu v krvi, a tak melodie z Romeo a Julie a Amarcordu Nino Roty či z Tenkrát na západě a Misie Ennia Morriconeho měly téměř originální filmovou příchuť a reakce publika odpovídala záměru pobavit…

Poprvé se s ČNSO objevil v Praze i další italský dirigent slavného jména Andrea Morricone. Syn nejslavnějšího současného filmového skladatele a nositele letošního Oscara Ennia Morriconeho také sám skládá a v Praze řídil světovou premiéru svého díla Segesta pro sbor a orchestr. Podle sicilského místa nazvaná monumentální skladba, kde vedle sboru a orchestru (ČNSO) hrají i dva klavíristé, je nefilmovým dílem, ale veškeré filmové atributy obsahuje, včetně typických „morriconeovských“ melodií, které střídá s místy vycházejícími ze stylu Nové hudby. Sbor opakuje jen jednotlivá slova bez celkového smyslu v několika jazycích. Ti, kdo čekali, že na premiéru syna přijede i slavný otec, byli zklamáni – pro povinnosti ve Španělsku se omluvil. Kuriózní bylo, že druhou část programu, Musorgského Kartinky, řídil již náš Stanislav Bogunia!

Z dalších koncertů zmiňme hned ten následující ve Smetanově síni, který trochu na Hollywoodský navazoval. Americká noc byla zcela netradiční jak programem tak provedením – přesto může být považována za událost festivalu. Málokdy se stane, aby se v jednom koncertě objevili tři dirigenti. ČNSO, rezidenční orchestr festivalu, řídili náš Jan Chalupecký a Američané James Hile a Laura Karpmanová. Chalupecký s Hilem se střídali při kombinovaném uvedení Griegovy známé suity z Peer Gynta vždy po částech. Chalupecký řídil původní verzi, Hile jazzovou úpravu Duke Ellingtona. Pro ni přijel i studentský Big Band Highland Park High School ze státu Illinois a dvacet studentů s mnoha dívkami (celá saxofonová sekce!) dalo známým melodiím jazzová křídla.

Po přestávce řídila Karpmanová světovou premiéru svého koncertu “Scat pro fagot, klavír a smyčce” a sólistou byl celý v bílém Lumír Vaněk, kterému je skladba věnována. Zaujala především třetí věta, jež je nejblíže jazzu. Dva poslední koncerty dirigoval Libor Pešek. V „Ohlssonovské noci“ nakonec zaskočil za onemocnělého Garricka Ohlssona ve velkém stylu hrající Ivan Moravec v Beethovenově Klavírním koncertu č. 3, Pešek pak prokázal svůj cit pro jazzem inspirované věci při Gershwinově Girl Crazy. Američan v Paříži zůstal trochu za očekáváním především díky některým tempově-dynamickým změnám proti originálu.

V závěrečném koncertu převážila snad poprvé na festivalu u ČNSO klasika a vedle Mozartových skladeb (líbil se talentovaný mladý houslista Jakub Junek v Koncertu č. 5 A dur) bylo vrcholem večera provedení Dvořákovy Symfonie č. 8 G dur, kde si přišli na své hlavně žestě hrající s obrovskou euforií.

Nepíši o mnoha dalších koncertech, komorních večerech v ČMH či v zahradě Trojského zámku, nemluvě o jazzových večírcích – nebylo ani v silách jednoho recenzenta vše obsáhnout. Ale i tak mám trochu nárok na závěrečné zhodnocení. Letošní Proms přišly s několika inovacemi a nebyly to jen ty dramaturgické, o kterých jsem psal. Obrovským nápadem se ukázalo zvýšení sálu ve Smetanově síni pomocí vybudovaných stupňových konstrukcí – snad to zopakuje i Pražské jaro, aby diváci včetně novinářů lépe viděli…

Jistě, ne všechno bylo na úrovni, stále vadí turistický potlesk mezi větami, některé organizační nepozornosti (viz zmíněný Americký koncert, kdy si popletli osvětlovači přestávky) se stále objevují… Ale je aspoň vidět, že festival nespí, snaží se o inovace a pokouší se stále přitáhnout publikum. A až jednou opustí i ideu začínat již v 19.00 hodin, určitě dospěje a vyroste z těch dětských střevíčků, ze kterých se snaží rychle dostat.

Autor: Vladimír Říha (Hudební rozhledy)